Za ochranu před sexuálními útoky

Na koleji Hvězda jsem bydlela 6 let a útoky na studentky tam byly součástí "folklóru" kolejí, já jsem měla to štěstí, že jsem mohla většinou požádat někoho, kdo by na mě na zastávce počkal, když ne, nikam jsem večer nešla. Byla to bezpečnější volba, ale ne dobrá volba - a upřímně závidím mužům to, že mají daleko větší volnost pohybu...jít se večer sami projít do města, užít si večerní atmosféru Prahy...než ženy, i v tak "bezpečném" státě, jako je Česká republika. Obavy o vlastní bezpečnost strukturují pohyb žen (i mužů, ale v daleko menší míře) na veřejném prostoru a namísto toho, aby se dělalo něco pro to, aby veřejný prostor byl pro ženy bezpečnější, aby byl vyslán jednoznačný signál "znásilnění je nepřípustné v jakékoli své podobě", pořád se omílá "osobní zodpovědnost oběti". Podle mě je rozdíl mezi "rizikem" a "vinou". Vina je vždy na straně pachatele. "Riziko" je to, čeho se "dopustila" oběť - a to ještě v menšině případů, které odpovídají té stereotypní představě o znásilnění - neznámý člověk, pozdě v noci v parku. Zmenšování rizika by mělo ležet na celé společnosti, ale s tím souvisí i větší porozumění znásilnění - tedy toho, že znásilnění není jedině o sexuální touze, není to "trochu divočejší sex", ani evoluční výhoda, ale jeden z největších zásahů do soukromí, pocitů bezpečnosti a integrity jedince, za znásilněním ve velké míře (a to obvykle ve větší míře než sexuální touha) stojí touha po dominanci, po ponížení někoho, po moci. Bohužel mám na koleji Hvězda jednu zkušenost se znásilněním z blízkého okolí - kamarádku tam znásilnil její známý, který jí dal drogy do pití... její bezprostřední reakce byla, že zavolala policii, bohužel dotyčný policista jí ani neposlal na lékařskou prohlídku, i když měla modřiny, apod., ale prohlásil "ale prosím vás, já tady nebudu řešit hádky milenců". K znásilnění se často vyjadřují lidé, kteří si o něm vytvořili představu na základě nějakých vtipů a několika medializovaných případů vymyšleného znásilnění, kteří si nemyslí, že by se někdy dostali do kůže oběti, kteří nechápou, že jsou dívky a ženy, které se vrací pozdě z práce každý den, které se potřebují účastnit nějaké sociální události, která se koná večer, ale které i třeba chtějí jít se večer projít, mít stejnou svobodu, jaká je pro muže samozřejmostí. Navíc - i když žena dodržuje všechno to, co se po ní chce - obléká se "rozumně", nechodí nikam sama pozdě večer, nechová se vyzývavě, stejně jí nikdo nezaručí, že nebude mít smůlu. Mám pocit, že o tom, jak by se měly ženy chovat, aby nebyly znásilněny, jsme už všichni/všechny slyšeli/y dost - co ale začít víc mluvit o tom, že znásilnění je závažný trestný čin, který hluboce poškozuje oběť - a jednat (tzn. proškoli policajty, aby věděli, jak jednat s obětí, ...) v souladu s touto myšlenkou?