Zachraňte kulturu 2013

Mohutná aktivistická kampaň pro Karla Schwarzenberga spoustu lidí od volby jeho osoby odradila, nikoliv ovšem novináře: ti se do Karla zamilovali a na Hradě mají pro změnu ideálního nepřítele
K prezidentským volbám už bylo napsáno a řečeno snad vše, tak jen pár krátkých poznámek. Zaznamenala jsem úvahu, že kampaň Karla Schwarzenberga cílila na přesvědčené. To ale není přesné. V mém okolí se řada lidí, kteří jej chtěli v druhém kole podpořit, rozhodla k volbám nejít, nebo dokonce jít a volit jeho protikandidáta. Kromě oficiální kampaně jsme totiž byli bombardování nejrůznějšími virály, emaily a prohlášeními, které měly za cíl přesvědčit nás, že se svou volbou staneme lepšími lidmi, že stojíme na té správné straně.

Vrcholným číslem pak byla aktivistická díla, která zase posunula hranice možného o kousek dál. Vedle těžko uvěřitelné písně Volím Karla se před kamerami z mého pohledu nenadšené voličky ztrapnili slavní rodiče, kteří věří Karlovi. Ovšem předešlé předčila Pěvecká divize Českého PEN klubu (snad jako vděk současné vládě za přihozené dotace) a píseň „Kníže má k lidu blíže“ si našla cestu i do mé domácnosti, kde zlidověla a zpíváme jí v mnoha variantách. Existuje i ve verzi s klipem.
Nadšení sběratelé předvolebních trapností mohou shlédnout i klip Který Karel od Karla Strachoty, nebo „autentické“ video z Moravy.

A tak by se dalo pokračovat ještě docela dlouho. Mnozí moji přátelé se nedokázali přemoci k tomu, aby podporovali zjevný kult osobnosti. Prostě to „nedali“, abych použila výrazu zpěvavé Bereniky. Chápu, že se to jeví jako téma podružné vedle velké politiky, ale ledacos to vypovídá přinejmenším o části české společnosti.

A co na to novináři, kteří by vedle důkladnějších a pomalejších sociologů a antropologů měli reflektovat dění ve společnosti? Když jsem se ocitla v místnosti v pražské Lucerně, kam měli přístup téměř výhradně novináři, bylo tam velice smutno. Občas i nějaká ta slzička ukápla. Ale když dorazil Karel Schwarzenberg, propukli nestranní novináři, kteří prý ještě před třemi týdny povětšinou nevěděli, koho budou volit, v jásot. Skandovali Karel, Karel a tleskali. Bylo to dojemné, taky mě to rozplakalo (bez ironie), přesto jsem to vnímala jako nepatřičné.

Nakonec jsem nevěděla, jaký výsledek by býval pro českou společnost, její vývoj a sociální soudržnost (zjevně dost narušenou) lepší. Na obou výsledcích se dají najít pozitiva a negativa. Jedno velké negativum mě ale napadá v souvislosti s neskrývaným fanděním poraženému Karlu Schwarzenberovi. Čeští novináři mají teď na Hradě novou hračku. Člověka, kterého mohou nesnášet, kterého se mohou bát a projektovat do něj vše negativní. A to jim může brát čas a sílu věnovat se podstatnějším záležitostem, než je český prezident